The Max se představuje světu. Pro peopleTOretail ho pomohl vytvořit konceptuální umělec

peopleTOretail: Co pro tebe znamená být umělcem? 

Dante: Úplně všechno. Nikdy jsem nechtěl dělat nic jiného, dokonce už ve školce jsem chtěl být filmovým režisérem. Asi se mi líbilo kibicování ostatních (smích). Pak následovala léta hledání média, skrz které se vlastně chci vyjadřovat. Chvíli to vypadalo na spisovatele, ale zavčas jsem usoudil, že k tomu nemám potřebný talent. To je podle mě dost důležité, být k sobě upřímný a přiznat si, že jsem se pro něco nenarodil, ač to mám sebevíc v lásce. Taky jsem chtěl být iluzionistou, ale nic jsem pro to nedělal a jen snil o tom, jak okouzluji davy (smích). A pak už přišlo uměníčko a všechno rozhodlo za mě. Myslím, že skoro každý umělec se dostane k umění, protože se mu nějak těžko komunikuje s okolím. Ale ve finále to opět skončí tak, že po vás lidé chtějí slovy vysvětlit, co jste tím dílem mysleli. 

Jaký vizuální styl ti je nejblíž? 

Ten, který nejlépe funguje. Mojí strategií je okamžitě získat divákovu pozornost a když už ji mám, tak mu poté říci něco víc. Bez toho zájmu z jeho strany mě ale nikdy poslouchat nebude, a tak celá message propluje mimo. Je to podobné jako u hudby, kdy spíš nebudete dávat pozor textu, pokud vás nebaví melodie. 

Myslím, že to nejhorší, co se uměleckému dílu může stát, je když kolem něj projdete skoro bez povšimnutí nebo když na něj ihned zapomenete. Takových děl a výstav je ale bohužel většina. Mám k divákovi soucit a vím, jak ubíjející je procházet nudnou výstavou (smích). 

Co pro tebe byla největší výzva, se kterou ses musel poprat při návrhu Maxe? 

V umění vám většinou nikdo zadání nedává, ale když už před sebou nějaké mám, tak se ho snažím co nejlépe splnit v rámci jeho cíle. Nedávno mě například oslovila sklárna, jestli bych mohl vymyslet vázu. V té chvíli chci udělat tu nejlepší a nejúdernější vázu, které jsem schopen. Krása je v tom, že pokaždé ale funguje něco jiného. Právě to byla největší výzva při mé práci pro peopleTOretail, nejenže mělo jít o umělecké dílo, ale zároveň se s dílem mělo následně pracovat na různých vizuálech a podobně. Kromě kolonky umění tedy dílo mělo splňovat i určité reklamní prvky, což jsem vítal, protože je to pro mě něco nového. 

Další výzvou byl maličký rozměr předlohy (krejčovské panny). Podle fotografií jsem si totiž původně myslel, že se jedná o pannu v životní velikosti. Musel jsem tedy vymyslet, kde sehnat takhle malý oblek. Už jsem se i díval po obchodech pro břichomluvce, ale nakonec jsem ho nechal ušít na míru ve skvělém krejčovství Kleinod, kde odvedli naprosto skvělou práci. 

Punkové placky, řetězy, sponky, hvězdy. Co to podle tebe vyjadřuje? 

Jsou pro mě určitým symbolem dělat si věci po svém. Punkové doplňky jsou na obleku ve spojení s čerstvými květinami, které také symbolizují prosperitu, energii a život. Celkově tak vytváří působivou estetiku, kde se mísí příroda s kulturou a živé s neživým.  

Pracoval jsem se zaměřením peopleTOretail, které je o hledání zaměstnanců do retailu. Právě ti musí v práci vypadat upraveně a unifikovaně, což může smývat osobitost jedince. Jelikož k tomu ale peopleTOretail přistupuje odlišně, chtěl jsem tu svěžest promítnout i do toho díla a v podstatě vytvořit maskota. 

V tvém portfoliu nalezneme širokou škálu motivů a různé série. Mohl bys nějaké představit? 

Mám tři nekonečné série, u kterých je zajímavostí, že jsem všechny vymyslel, když mi bylo kolem 22 let a stále se mě drží.  

První z nich jsou Dešťové obrazy, kde na kulatá plátna nanáším barvy a pak je nechávám venku, aby na ně pršelo. Dopadající kapky deště různě rozpouští vodou ředitelné tempery a vytváří abstraktní obrazy, které jsou v podstatě spoluprací mezi člověkem a přírodou. Já vyberu barvy a rozhodnu, kdy už dám obraz do sucha, ale jinak je to celé v režii přírody. Nejlepší déšť mi přijde v noci, ale možná si to jenom romantizuji, a tak kolikrát stojím v noční bouřce s baterkou a svítím na obrazy a esteticky je hodnotím. Často jsou kolem mě poměrně blízko blesky a já si vždy říkám, že by to byla krásná smrt, ale že je ještě čas (smích). 

Druhou sérií jsou Trofeje marnivosti, kde nanáším barvu, epoxid a jinak estetizuji vycpané trofeje zvířat. Tahle série je v podstatě o tom, jak dvě skupiny lidí, sběratelé umění a lovci zvěře, obě rády prezentují své úlovky na zdech a zajišťují si tak určité sociální postavení. Stejně jako lovec, i sběratel loví po galeriích a aukcích a řekněme, že pokud máte peníze na Warhola a koupíte si ho, pravděpodobně si ho doma pověsíte někam, kde ho uvidí každá návštěva (smích).  

A třetí sérií jsou Bubble Gum Tattoos, kde pomocí dětských tetovaček, které můžeme najít třeba ve žvýkačkách, vytvářím takový svůj motiv, který potom mohu aplikovat v podstatě na cokoli. Přemýšlím nad tím jako nad takovým designovým virem, který napadá své okolí a přivlastňuje si ho. Zvon na záchod, palička na maso, zubní protéza po babičce mojí přítelkyně... nic není viru cizí (smích). Tahle série je o brandingu a reflektuje to, jak značky mohou na cokoli dát svoje logo a okamžitě zvýšit hodnotu předmětu. Dělají to právě i umělci, například můj oblíbenec Takashi Murakami, který je v téhle oblasti asi nejvíce plodný. Já to zvýrazňuji tím, že kromě obrazů je dávám i na takhle absurdní předměty. 

Mým cílem bylo vytvořit co nejvíce neodolatelný motiv. Stejně jako biologický vir využívá našich slabostí, například že rádi dýcháme (smích), tak i můj designový vir je v podstatě naprogramovaný tak, aby se líbil. Lidé přirozeně mají rádi spoustu věcí jednoho druhu na jednom místě, ale zároveň jsou tetovačky odlišné, čímž je můžete velmi dlouho prozkoumávat očima. Je tam spousta barev, leskne se to a tetovačky mohou vyvolat nostalgii buď po vašem dětství, nebo třeba i dětství vašich dětí. Je to záludná série a to se mi líbí. 

Zaujala mě tvá díla pro charitu, jak ses dostal k dražení věcí na dobrou věc? 

K tomu jsem se dostal skrz moji galeristku Olgu Trčkovou z DSC Gallery, která spolupracuje například s Be Charity. Minulý rok se dražil Amplla hasicí přístroj a letos víno Johann Wine. Na oba produkty jsem použil právě svůj Bubble Gum Tattoos motiv a jsem moc rád, že oba vynesly charitě celkem přes 600 tisíc korun, přičemž vše šlo až do posledního haléře na dobré účely. 

Můžeš nám něco říct ke tvojí srpnové vernisáži?  

Určitě! Všechny bych rád pozval 3. srpna do Anežského kláštera, kde bude jednodenní pop-up mého nejnovějšího a zatím nejnáročnějšího díla. Jedná se o vitráž a více zatím nemohu prozradit (smích). Celý proces se natáčí a příští rok půjde do kin v rámci dokumentu s názvem “Má to cenu?”, který mapuje místní trh s uměním. Právě tato vernisáž bude vyvrcholením mé příběhové linie, takže na místě budeme natáčet a je na co se těšit! Pozvánku brzo zveřejníme na mém Instagramu.